Troufnu si říct, že jsem týmový hráč, ale až teprve s podnikáním a zvláště pak s „Moudrým podnikáním žen“ jsem poznala krásy práce v týmu vzájemně k užitku.
Když jste malí, kladou se na vás různé nároky. Já jsem dítě z generace přísnějších rodičů, kdy zahálka a poflakování nebylo v toleranci. Moje maminka na mě měla vysoké nároky. Znáte ta očekávání od prvorozených dětí! Na nich asi člověk teprve zjišťuje, jakým chce být rodičem. Zkouší, testuje a věří, že výsledek bude nakonec uspokojivý. Moje maminka provedla takové testy čtyři a ze mě se stal malý nekorunovaný vedoucí našeho dívčího klanu. Neznám lepší školu, jak se naučit pracovat v týmu a být si vzájemně k užitku. Žijete společně na jedné ploše dětského pokoje a učíte se, kdo, jak a komu vyjde vstříc s klidem na školní přípravu, spánek, pokec s kámoškou. Možná vám to přijde banální, ale pokud chcete svého potomka naučit větší zodpovědnosti a toleranci, pořiďte mu sourozence a pěstujte v něm, jak je důležité, aby jim byl opravdovým starším sourozencem.
To byla moje první zkušenost s týmovou spoluprací. A dnes nám to jde skvěle. Už nepotřebujeme přesný harmonogram povinností, povýšily jsme náš tým – klan na vyšší „level“. Jedna perfektně ovládá cizí jazyky a rozumí zvířatům, druhá je vystudovaná záchranářka s výborným orientačním smyslem, třetí skvěle rozumí penězům a číslům a já vše naplánuji, vytelefonuji a zajistím. Řekněte, není tohle tým snů?
Když jsem po škole začala podnikat, potkala jsem se se síťovým marketingem. Věřila jsem, že týmovou spoluprací skutečně doskočím až ke hvězdám. Ale není to jako rodina. Potkala jsem za těch pět a půl let kupu lidí. Je to tvrdá škola. Pořád si říkám, čím to je. Lidé přicházeli, odcházeli, kouskem sebe trochu přispěli, ale pořád chyběla ta synergie. S rodinou totiž člověk, pokud má to štěstí, sdílí stejnou vizi a hodnotu, která trvá i přes překážky a hádky. Ale pokud je člověk jediným skutečným nadšeným nositelem společné vize, jde to hodně těžko a hodně rychle se unaví. Nicméně najít stejně chápající a tím pádem automaticky budující společný cíl je těžké, ale ne nemožné. A je potřeba si uvědomit i svou kvalitu, nesnažit se zastat všechny role, ale umožnit lidem vyniknout i v těch jejich. A to mi někdy trvalo.
Já jsem byla vždycky „přemýšlivá mluvka a organizátor“. A mohu říct, že až Moudré podnikání žen mi otevřelo oči a ukázalo, že pro někoho právě toto může být tím, čím jej mohu obohatit a doplnit. Právě to, co já sama nepovažovala téměř vůbec za přednost a kvalitu.
Vlastně ani nevím, jak přesně jsme se daly my čtyři v prostějovském klubu dohromady. Můj učitel říkával, že vztahy mezi lidmi jsou vždycky o tom, kolik toho spolu lidi „nakomunikují“. Že se tím lépe poznávají a většinou se stávají bližšími. To byl asi i náš případ, s holkami jsme společně jezdily na semináře Moudrého podnikání žen do Olomouce. Po cestě tam i zpět jsme rozebíraly společné prožitky a postupem času zjistily, že i když jsme věkově i profesně trochu rozptýlené, sdílíme podobné názory i hodnoty.
Moc jsem si přála, aby nám založení Klubu Moudrého podnikání žen v Prostějově vyšlo, aby se nám podařilo přinášet postupnou změnu v myšlení i krásu vzájemného sdílení dalším ženám. Ale už jsem na svou vizi nechtěla být sama. Moje – naše vize byla nakonec společná, mé srdce zajásalo, a já poprvé zažila (a neustále zažívám), jaké to je spolupracovat s lidmi, kteří jsou inteligentní a mají společný cíl. Jsme čtyři ženy stejně stabilní jako čtyři pevně stojící nohy židle. Na začátku jsme si přirozeně, podle toho, kdo co rád dělá a umí, rozdělily povinnosti. Umíte si představit, že se o takové lidi opíráte v podnikání? Je to neuvěřitelná úleva, když lidé, se kterými jste v týmu, mají vaší důvěru a ještě víte, že každý dělá to, co mu jde, umí a snad i má rád.
Zní to skoro jako utopie. A není vůbec lehké takové lidi potkat. Ale možná člověk musí i vnitřně dozrát. Určit si sám sebe, pochopit své „nedostatky“ jako příležitost pro někoho jiného. Pak si to sedne, přesně tak, jako když konečně najdete tu správnou stranu hlavolamu a vidíte, jak lehce všechny jednotlivé rýhy do sebe zapadají a sedí. Pevně.
Ne, není to utopie, je to možnost, příležitost, o kterou by byla škoda neusilovat „být vzájemně k užitku“.
Napsala Petra Přidalová
Napsat komentář