Když jsem se rozhodla vytvořit příspěvek o leadershipu v kontextu osobní síly, měla jsem jasno v tom, že tato dvě témata jsou úzce spojená. Někde uvnitř mě velmi dráždilo klasické pojetí leadershipu postavené na vůdcovství, autoritě, hierarchii. Zřejmě nejsem sama, kdo má v sobě vypálenou stopu lídr = autoritářský vůdce. Kolikrát jsem slyšela ženy říkat: „Já nejsem lídr!“ A div se u toho nepokřižovaly.
Z klasického pojetí mi navíc vyplývalo, že leadership je disciplína pouze pro vyvolené. Buď jste přirozeně těmi, kteří vystupují z řady a stoupají si do čela, nebo jste doživotními obyvateli davu, tj. zóny šedi. Jenže osobní síla je přeci přístupná každému, i když zdaleka ne každý je s ní spojený. Jak to tedy je? Co je podstatnou leadershipu a jakou roli v tom hraje osobní síla?
Obracím se na expertku – Lenku Papadakisovou. Odnáším si základní body teorií leadershipu, tři knihy a nepříjemný pocit, že za mými výchozími premisami stály spíše předsudky a vlastní citlivosti. Vracím se tedy tam, odkud jsem vyšla, do své vlastní hlavy. A zkoumám, co se změnilo.
Moje závěry:
- Vedení nemusí nutně znamenat hierarchii.
- Leadership postavený na osobní síle popisuje tzv. Osobní leadership (není tedy třeba objevovat).
- Autorita zdaleka neznamená lídrovství. Autoritou se člověk může stát, i když není v čele. Obvykle tomu říkáme síla osobnosti, nemá to ale nic společného s egem.
- Skutečným lídrem je ten, kdo zvládne obojí: sám sebe a vedení druhých.
- Osobní leadership je nutný na všech úrovních, neboli dělník s osobním leadershipem může prospět více, než manažer bez něj.
- Osobní leadership přináší jinou kvalitu odpovědnosti – vedle svého dílu přirozeně držím pozornost na celku (vnímám „my“ s plným vědomím sebe a své hodnoty).
- Síla celku se přirozeně rozkládá na jeho části, nesoustřeďuje se na špičce. Celek je pak stabilnější.
- Volím si práci, kterou naplňuji své poslání (i když může chvíli trvat, než ji najdu).
Otvírám jednu z knih s příhodným názvem Leadership a sebeklam aneb Jak se dostat ven z krabice z Arbinger Institutu. Podle Lenčiny rady náhodně otvírám. Takto ulovená slova či věty mohou být klíči k vlastním otázkám. Zrak mi nejprve padne na větu: „Pár takových hádek už jsem taky zažil.“ V tu chvíli si s tímto vodítkem nevím rady. Zkusím tedy znovu. Druhá nápověda zní: „Nejspíš ne.“ Hm, zvláštní zpráva k osobnímu leadershipu či osobní síle… Do třetice dostávám pořádný kus informace. Tomu už nemůžu nerozumět.
„Sebezrada“
Jednání, které je v rozporu s tím, co cítím, že bych měl pro druhého udělat, se nazývá „sebezrada“.
Jakmile sám sebe zradím, začnu okolní svět vnímat tak, abych si sebezradu ospravedlnil.
V tomto ospravedlňujícím pohledu na svět je mé vnímání reality značně zkreslené.
Závěr: když zradím sám sebe, spadnu do krabice.
Postupem času se pro mě některé krabice stanou typickými a já si je začnu nosit s sebou.
Pokud jsem uvnitř krabice, tlačím do krabice i ostatní.
Co se dá dělat. Zdá se, že jsem svým přemýšlením o leadershipu spadla do své krabice. Proč bych se měla podřizovat autoritě? Proč by měli být nějací vyvolení? Nu, kvalitou lídra je uvidět svůj omyl a nesetrvávat v něm. Konec konců, osobní leadership platí pro všechny (viz bod 5 mých závěrů). Nebo že by to byla další krabice?
Napsala Martina Hodačová
Napsat komentář