Rozhovor Terezie Dubinové s Ludmilou Chrášťanskou o darech stárnutí

„Prožila jsem, co jsem měla, a neexistuje nic, co bych ještě měla stihnout, čeho bych litovala. Proč se týrat lítostí, že jsme něco neudělali? Spíš bychom měli svým blízkým právě teď povědět, jak je máme rádi a že jsme jim za to a ono vděční…“ (Ludmila v rozhovoru pro Regeneraci)

Terezie: Chystáš se na seminář pro ženy 55+ jako host.

Ludmila: Ano. Teď mi bylo sedmdesát, tak si mne vybrali jako ukázku….

Terezie: …že se to dá přežít…

Ludmila: Ano. Já se cítím čím dál tím líp, tak myslím, že jsem dobrá ukázka.

Terezie: Co se v tvém životě odehrávalo, když ti bylo padesát pět let?

Ludmila: V té době jsem se intenzivně věnovala sebepoznávacím kurzům. Své dovolené, třeba i čtyřtýdenní, jsem věnovala meditaci Vipassana (druh meditace, který učí vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou), kdy jsem střídavě seděla a chodila, pozorovala dech a vnitřní neklid, bez komunikace s kýmkoliv – kromě rozhovoru s buddhistickým mnichem, který ji vedl. Právě tam jsem na základě vnitřních zážitků získala velkou důvěru v duchovní učení, o nichž jsem předtím jen četla.

Terezie: Co z tvého pohledu může stárnutí ženám přinést pozitivního?

Ludmila: Čím dál líp se cítím proto, že mi čím dál míň záleží na věcech, které pro mne dříve byly podstatné. Cítím se svobodnější. Mezi posvátnými tanci je jeden, který zachycuje tři období ženy – a o třetím období, stáří, říkám, že tam už žena nemusí hrát žádné hry. Všechno je pohodovější. Pamatuji si, že když mi bylo čtyřicet, říkala jsem: Rozdíl je v tom, že vojáci, když jedou okolo, už na mne nemávají.

Terezie: Muži přestávají pískat a troubit…

Ludmila: Ano. A je to vlastně větší pohoda. I vztahy s muži mám teď lepší, přátelské, s jasnou komunikací. Vždy jsem si přála sloužit ženám jako vzor toho, kdo se nebojí stárnout. Mým velkým vzorem jsou stařešinové starých kultur. Myslím, že to, co si člověk o sobě myslí uvnitř, to se potom projevuje navenek. Mně okolí dává najevo, že si mne váží – protože uvnitř věřím, že stáří něco cenného přináší. Když mají lidé představu, že stárnutí je hrozné, tak … je hrozné.

Terezie: Co je podle tebe ve stáří důležité?

Ludmila: Aby měl člověk vizi, představoval si, co dobrého bude dělat. Může pomáhat svým dětem, být s vnuky, nebo – pokud děti nemá – být společensky prospěšný. Třeba chodit do nemocnice číst pohádky dětem, chodit do hospiců… Indičtí mudrci říkají, že vrcholem je pro člověka služba druhým. Dále vidím jako důležité, abychom si na sebe udělali čas. Já třeba jsem velmi ráda sama. Jeden buddhistický mnich říkával: „Proč bych měl někam chodit? Jsem v inteligentní společnosti!“ Nemyslím, že bych byla inteligentní, ale jsem sama sobě kamarádkou. A také by období stáří mělo být obdobím nápravy. Někdy se zamýšlím, jestli jsem opravdu všem lidem řekla, co mělo být řečeno. Snažím se čistit zádrhely. Říkám si: „Možná bych se měla ještě setkat s tímhle člověkem a vysvětlit tamtu situaci…“ Odpuštění považuji za samozřejmost, protože co člověku jiného zbývá? A možná jsem měla v životě štěstí, že mne nepotkaly tak strašné věci.

Terezie: Co ti při nápravě a odpuštění pomáhá?

Ludmila: Jsem vděčná Vipassana meditaci, že jsem do sebe nakoukla a nedělám si o sobě žádné velké iluze. Všichni jsme na jedné lodi a máme v sobě všechno. Můžeme pochopit i lidi dělající skutky, které se nám nelíbí.

Terezie: Ty sama jsi měla životní vizi?

Ludmila: Mne život vede. Záměr jsem neměla, ale asi jsem vždy byla čemukoliv otevřená a měla odvahu jít do neznámých věcí, tak si mne život používá. A mně se to líbí. Často až zpětně vidím, k čemu to bylo dobré. Kdysi jsem šla na Hledání vize – Vision Quest a přála si „jasné vedení“. Sedím v lese, nic se neděje, a najednou slyším hlas, který říká: „Vždyť máš jasné vedení.“ Někdy na to samozřejmě zapomenu, ale život mne, třeba i oklikou, zavede tam, kam má. Tomu věřím. Dnes mám i mnohem větší důvěru v život, ve vesmír, v Boha… jak to nazveme. Mimochodem, na Hledání vize jsem šla poprvé ve třiapadesáti letech. Strávila jsem tři dny a noci sama v lese, ačkoli tma byla mým dětským traumatem. Od té doby se tmy nebojím.

Terezie: Děláš nějaká fyzická cvičení?

Ludmila: Cvičím Pět Tibeťanů, jemné cviky Moše Feldenkraise na propojování těla, občas oční cvičení, a mírové tance a zpěvy z různých duchovních tradic.

Terezie: Vážíš si sama sebe?

Ludmila: Když mi někdo za něco děkuje, vážím se příležitosti, která mi byla daná a že jsem do toho šla. A jak jsem řekla, jsem sama sobě kamarádkou.

Terezie: Která životní zkušenost může být podle tebe pro ženy nejvíce obohacující?

Ludmila: Žít ženství v lásce a přijímání – a to se stále učím. A pro ženy-matky jsou to děti, i když pro mě samotnou zrovna mateřství nebylo mojí  silnou stránkou. Můj syn je úžasný člověk a dnes máme krásný vztah, ale když byl malý, byla jsem mu spíš kamarádkou než matkou. Pocitů viny jsem se zbavila až vloni, kdy jsem se překonala a upletla mu šálu jako dárek. Nemám talent na ruční práce, naučila jsem se základy, jenom hladce… A to pletení se mnou něco udělalo.

Terezie: Z toho plyne poučení: nikdy není pozdě.

Ludmila: Ano. A dnes si o to víc užívám vnoučat.

Terezie: Čím jsme starší, tím více si vážíme „zázraků všedního dne“, obyčejných věcí každodenního života. Co z obyčejných věcí ti dělá radost?

Ludmila: Když si urvu chvilku a lehnu si do hamaky na Nesměni. Z houpačky koukám na přírodu a odpočívám. Dělá mi radost být sama v klidu. A láska vnoučat je úžasná…  Také je krásné, když se mi podaří ponořit se do tanců a modliteb. Někdy myslím spíše na to, jak je naučit a předat lidem, ale když na to zapomenu a ponořím se do přítomnosti, je to krásný zážitek. A velmi si užívám, když cítím úctu a ocenění od druhých lidí.

Terezie: Můžeš mít díky tomu pocit, že sklízíš plody své práce?

Ludmila: Ano. Byla jsem kdysi v Anglii na semináři a tam jsme se ženami různého věku četly pohádku o pavoučí ženě a potom tvořily síť. Nejstarší ženy držely konce klubek a dovnitř se pletla síť tvořená mladšími ženami. A pointa byla, že bez těch nejstarších žen by síť neexistovala.

Terezie: Co můžeš ženám po padesátce předat?

Ludmila: Radost ze života. Vědomí, že člověk svým bytím tady pomáhá radostnějšímu světu.

Terezie: Děkuji ti za rozhovor i za tvoji práci. Ať se poselství starších žen šíří Českem pro podporu nás všech!

 

Terezie Dubinová
www.oheladom.cz