Moje první zaměstnání po škole, ač to zní divně, bylo podnikání. Prošla jsem před tím několika dlouhodobými brigádami, ale vždycky tam byla svoboda člověka, který ví, že tuto práci bude dělat jen určitý čas.
A pak přišla práce v síťovém marketingu, skutečná volnost. Najednou člověk nemusel být přesně v 7 hodin „na značkách“ a neodpočítával čas do konce směny. Čas plynul úplně jinak. Někdy bylo úplně jedno, že už je deset večer. Nadšení a vize toho, co tvoříte, vás dokázala tak pohltit, že bylo naprosto jedno, kde zrovna stojí některá z hodinových ručiček. Velký nápor na sebe-disciplínu.
A pak peníze. Už nečekáte, až přijde ono vytoužené výplatní datum v kalendáři. Peníze plynou v průběhu celého měsíce, tam zaplatí jeden zákazník, tam se podaří obchod. Někdy jsem měla dost a někdy jsem byla ráda, když mi zbylo aspoň na svačinu. Podnikání je velký nápor na finanční gramotnost.
Nikdo vám neřekne, co máte dělat. Na začátku dělá člověk většinu věcí sám. Vymýšlí, buduje, zařizuje, organizuje a prodává. A pak přijde zlom. Přijde první kolega – zaměstnanec a najednou je těžké pochopit, že vlastně vůbec není nutné, aby všechno zvládl člověk sám.
Mě podnikání, samostatná činnost, mj. poučilo právě v té vyváženosti. Je opojný pocit do něčeho se ponořit, nevnímat čas a jet opravdu na maximum i několik týdnů. Ale vždycky se to vrátí. Tělo není stroj, který se nikdy nepřetíží, musí odpočívat – mentálně i fyzicky. A čím déle to člověk ignoruje a obchází, tím víc úsilí ho pak stojí náprava.
Je potřeba plánovat realisticky a často. Bez předem stanovené a dodržované strategie, bez finančního plánu to prostě nejde, je to cesta do pekel. Podnikání je houpající se loď a ta se může někdy i hodně naklonit a nabrat vodu. Zlomit v sobě kult vedoucího, „rozjížděče“ projektu, to bylo pro mě asi nejtěžší. Pochopit, že „to“ bude skvěle fungovat, když umožním i ostatním lidem podílet se svými talenty. Rozšířit svou – naši vizi, v tom tkví skutečná rovnováha osvíceného podnikavce v síťovém marketingu.
X
A pak se necháte zaměstnat a vůbec nechápete, co se děje. Nejprve si zvykáte na to časové ohraničení. Je určeno, v kolik máte začít myslet, kdy se najíst a kdy zase vypnout. Je to špatně? Rovnováha je najednou v tom, že pracovní a osobní čas je přesně určen, je jasně daná hranice, což je někdy úleva. Času jen pro vás je víc, protože normální šéf nečeká, že budete ještě v devět večer zapálená.
Z počátku sršíte nápady a jste aktivní, omezení znamená jen názor šéfa. Nové věci už se netestují rovnou v praxi, teď jde o to vtěsnat je do představ majitele a jeho vizí o jeho podniku. Není už potřeba být odborník na všechno, každý má svůj sektor povinností, a když jsou dobře vytyčeny, je to mnohdy mnohem menší stres. Prostě vám toho mamuta uloví, naporcují a vaším úkolem je už jen část z toho celého procesu, velká úleva. Pořád vám ale někdo může říkat, jak, kdy a co máte dělat.
„Jistota financí“, jestliže jde o stabilní podnik, ať se děje, co se děje, patnáctého jsou tam. Ovšem ve většině případů s malými či většími obměnami pořád stejné. Existují bonusy, provize, ale i v nich po čase narazíme na své maximum.
Přicházíme o svobodu a svůj život a nápady vkládáme do rukou někoho jiného a je jen na něm, jak to s námi dopadne. Může být frustrující.
Podnikání dává maximální svobodu. O svém pracovním životě, čase, penězích rozhodujeme jen my – a přesto to nemusí být ta nejsprávnější cesta. Je to opuštění všech dřívějších „jistot“, je to někdy stavění hradu z písku, který možná vydrží do dalšího dne a možná nevydrží. A i to je v pořádku.
Možná to zní podivně, ale právě v tom je ta vyváženost, v možnosti volby, upřednostnění některých jistot na úkor jiných a možnosti rozhodnout se, co je pro nás důležitější.
A jak volíte vy?
Napsala Petra Přidalová
Napsat komentář