Na první pohled se může zdát, že osobní sílu člověk projeví hlavně v mezních situacích – při záchraně životů, ve válce či živelné katastrofě, v případě vážné nemoci své či svých blízkých… Jenomže osobní sílu člověk projevuje vlastně celým svým životem – tím, co dělá, jak zvládá životní situace, jak se chová k ostatním, nakolik zůstává sám sebou.
S projevováním síly v dnešní době je to ale trochu ošemetné. Na jedné straně slyšíme, že je třeba, abychom byli silní – obstáli v práci, dokázali čelit problémům, prosadili se. Na druhé straně ale – zejména v nás ženách – stále přetrvává naučené neprojevování se: „Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“.
Projev vlastní síly se může považovat za „neženskost“, bezohlednost, nedostatek empatie. A tak často dáváme přednost tomu být slabé, poddajné a poslušné, prostě takové, aby nás druzí měli rádi. Víme, že muž je hlavou rodiny a žena krkem, který s ní otáčí. A to je také to, co nám jde lépe: raději manipulujeme a jdeme na to oklikou, než bychom projevily svou sílu.
Nechuť k použití síly je obecná a projevuje se i v jazyce. Slovo síla se v některých souvislostech dokonce začalo vytrácet. V oblasti osobního a duchovního rozvoje bylo nahrazeno slovem energie. Přitom energie, jako pojem popisující nehmotné jevy, se používá teprve od doby new-age, tedy asi od sedmdesátých let dvacátého století. Do té doby hovořily všechny tradiční duchovní a filosofické nauky prostě o síle – vnitřní síle i silách, které nás obklopují a působí na náš život.
Přijetí síly do svého života bylo hlavním bodem, na nějž se soustředila příprava adeptů tradičních filosofických směrů a šamanských škol. Protože to není tak jednoduché. Uznáme-li totiž skutečnost, že v sobě sílu máme, automaticky musíme některé věci ve svém životě změnit.
Prvním krokem je jít dovnitř, podívat se na to, kým jsem a kým být chci. Hodně lidí se bojí udělat už tento krok. Poznání „pravdy“ nejen bolí, ale také zbavuje iluzí – o sobě i o světě. Na druhé straně uvolňuje ruce, protože přináší svobodu – od vlastních, leckdy chybných přesvědčení, i od toho, co jsme byli naučeni si myslet.
A protože svoboda je poznaná nutnost, nese s sebou sebepoznání i jisté povinnosti, jistou zodpovědnost – přičemž právě tento aspekt přijetí vlastní síly může být pro ženy nepřitažlivý. Je mnohem pohodlnější být bezmocnou obětí, kterou ostatní zneužívají, než si být vědoma své vlastní síly a používat ji tak. Je snadnější nadávat a stěžovat si, než něco dělat.
Ale dokud neustále bojuji sama se sebou a se svými pocity nepatřičnosti, nespokojenosti, neschopnosti, ne…, opravdu mi nezbývá síla na seberealizaci a užitečnost pro druhé. Hledání smyslu našeho činění se proto stává dalším krokem, který následuje poté, co zjistíme, kdo jsme a co chceme.
Všichni známe rčení: kdo může, ten musí. Každý z nás má v sobě nějaký dar, který je projevem naší osobní síly. Najdeme-li jej a přijmeme fakt, že jej máme, zjistíme obvykle, že jej nejspíš budeme muset používat. I tento krok vyžaduje značnou míru odvahy. Ovšem díky tomu, že dar používáme, sami se dál rozvíjíme a jsme užiteční i jiným, kteří tento dar nemají.
Naše osobní síla projevená v činnosti, jež je nám vlastní, kde jsme „doma“, nám také přináší odpovídající finanční zajištění. Dává nám odpovídající kvalitu života, postaráme se o své blízké a díky svým penězům a svému vlivu (vycházejícímu z naší vnitřní síly) přispíváme ke smysluplným změnám ve společnosti.
Přijetí své síly, svých schopnosti a jejich používání s sebou často nese jistý pocit osamění. Protože v této určité kvalitě stojím já sama, není tam nikdo se mnou. Ostatní „to mají jinak“ a tak nemůžou nikdy přesně vědět, kdo jsem já a co prožívám. Také člověk, který převezme odpovědnost a uplatňuje svůj vliv ve smyslu ovlivňování většího celku, bývá často osamělý.
I proto učily tradiční školy meditaci, vnitřnímu zklidnění, uvědomění si svého spojení se Zemí, vesmírem a ostatními lidmi. Proto se vždy jednalo o skupiny nebo osobní práci s učitelem. Než svou sílu plně přijmeme a naučíme se ji opravdu používat, potřebujeme jejich pomoc. A až ji přijmeme, je dobré mít kolem sebe svou síť, své spřízněné duše, které představují naše další oči, uši, ruce, ústa …, díky nimž toho prostě víme, děláme i ovlivníme víc a lépe.
Tradiční učení také říkají, že si ve skutečnosti Síla (rozuměj Života) vybírá nás, protože ví, že přes nás může určitou kvalitu projevit. Síla je vlastně komplex sil a energií, které udržují svět a vesmír pohromadě takový, jaký je. Jejich poznáním získáme schopnost používat je ve formě osobní síly. Ta je nejčistším projevem života v nás, je tím, co v nás tvoří a co nás pohání.
Používáme-li svou osobní sílu, podřídíme jí do velké míry celý svůj život – vztahy, životní styl, práci, společenské uplatnění. Na druhé straně čerpáme ze síly Celku – svého rodu, z pocitu sounáležitosti a lásky k lidem. Život s osobní silou vyžaduje jisté odhodlání, vytrvalost a odolnost. Ovšem to, zda jsme ji přijali a zda ji umíme používat, se pozná. V mezních situacích i každodenním životě.
Přijměme tedy s vědomím své osobní síly i svou zodpovědnost, prožijme si šok sebepoznání, nebojme se jít dál a učit se, být osamělé a nevědět co a jak. Začněme hledat, protože jen tak najdeme – samu sebe, možnost svého uplatnění, své místo v životě a ostatní, kteří jsou na tom stejně. Spolu s hrdiny oblíbené sci-fi série Hvězdné války nám všem tedy přeji: „Nechť nás síla provází!“
Napsala Eva Leňová
Napsat komentář