Z textů Mikuláše Kroupy sestavila Petra Přidalová
Potřebujeme ještě hrdiny? Češi takovému dotazu bohužel rozumějí. Většina o hrdinech nečte. Část jejich příběhům nevěří, protože se hrdinové příliš idealizují. Jiná část tvrdí, že jsou v historii anomálií.
Všichni jsou mrtví. Po pětadvaceti letech od sametové revoluce jsme sami. Hrdinové leží v hrobech, jako to potká každého z nás. A my se teď máme dobře. Neválčíme, nezavíráme se do gulagů, ledničky máme plné. Po hrdinech zbyly jen knížky, rozhlasové dokumenty, filmy a nahrávka na Paměti národa. Většina je nečte, neposlouchá a je jí to buřt.
Novináři tápou, které nezpochybnitelné autoritě zavolat, aby pronesla větu k tomu, co se tady děje. Jenomže to je fatální omyl: nejsme sami. Jen ztrácíme schopnost vyprávět si příběhy. Nevíme o nich, protože je neznáme. Ti, co nám mají vyprávět příběhy, nás balamutí čímsi, čemu nelze než se smát. Je obtížné respektovat státní cenu udělovanou lidmi, kteří sami hrdinství ve skutečnosti nectí; nevyzývají k němu.
A propos, proč se mají udílet ceny za hrdinství? Jsou nám hrdinové k něčemu? Proč je potřebujeme? Už to, že si položíme takovou otázku, svědčí o tom, jak moc nám takové příběhy chybí.
Tento národ má za sebou tak příšerné věci, že stvořil až nepřirozené množství hrdinů. Za druhé světové války, za komunismu byli každý náš dědeček, babička, rodiče vystaveni zkoušce hrdinství. Obstála menšina, jak tomu bývá. Přesto mají pro nás předchozí generace svědectví a poselství o hrdinství. Ona většina, aby si nemusela přiznat životní kompromisy, buď o hrdinech mlčí, jsou jim lhostejní, anebo – a to je horší – je relativizuje. A většinou chytře. A média jim nahrávají. Příběhy hrdinů až příliš idealizují, staví jim okázalé piedestaly.
Hrdinové nejsou svatí. Nikdo z nich neprožil život bez chyb, pádů a trapáren. Stačí na ně poukázat. Proč ne. Skutečným hrdinům pravda sluší.
Horší je, když se k relativizaci připojují okřídlená rčení: že ne všichni se měli za války nebo komunismu špatně, jak říká dědeček a babička. Rázem nemůže být o hrdinství řeč.
Každý příběh skutečného hrdiny vyvolává otázku: Jak bych se zachoval v jeho situaci já? A celé generace našich rodičů se brání v konfrontaci s takovými příběhy uznat, že se mnozí v životě zachovali jako zbabělci.
Když už jsme u toho, pojmenujme, kdo jsou hrdinové. Lidé obětující se za druhé, kteří se v nějaké chvíli svého života vypraví za svobodou do temnoty, do neznámého. Třeba jen jeden jediný okamžik v jejich životě, který je příkladný pro každého z nás.
Nejlépe ze všech tuto cestu do temnot, cestu hrdinů, popsal Tolkien. Čtyři hobiti – stvoření malá, přátelská a milující, po dobrodružství netoužící – se vypravili do Mordoru porazit démonickou moc usilující o svobodu všech. Jejich příběh je plný strachu, bolesti, pádů, které by nepřekonali bez vzájemného přátelství a laskavosti. Na rozdíl od elfů, rytířů, silných trpaslíků a kouzelníků hobiti sní o pintě piva, propečeném bůčku, dobře usušeném tabáku, útulných norách, zahrádkách a domácích slavnostech. Na počátku jejich cesty stojí nikoliv odvaha, ale charakter, který jim nedovolí zůstat lhostejný k tomu, co se děje za hranicemi Hobitína.
MIKULÁŠ KROUPA je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Post Bellum, která dokumentuje vzpomínky pamětníků významných událostí českých poválečných dějin. Lidé kolem sdružení Post Bellum už čtrnáct let budují sbírku příběhů Paměť národa, sbírají příběhy, vyprávějí je a udílejí každoročně Ceny Paměti národa, letos 17. listopadu ve Státní opeře.
Napsat komentář