Katerina JonasovaPrůvodkyní středočeské skupiny projektu Moudré podnikání žen je osobnost v mnoha ohledech originální a netuctová, svět vidí v jeho pestré mnohorozměrnosti a zanechává v něm svoji specifickou stopu. Prolíná se v ní duše zasněné básnířky a realistické novinářky, bojovnice i pozorovatelky života. Své názory prezentuje tak, že je radost si je vyslechnout a zamyslet se nad nimi a případně se s nimi ztotožnit, nebo polemizovat. V každém případě – s Kateřinou nuda nehrozí.

Uvádíte, že jste básnířka v záloze… Jak se toto Vaše naladění, nebo pocit projevuje v každodenním pragmatickém světě? Duše básníka často tvrdě naráží na realitu, při které se může rozbit na tisíce kousků. Jaký je Váš modus vivendi a modus operandi?

Jsem chtivá života, s širokým záběrem od jógy a poezie po demonstrace. Občas mě ten rozpor rozmlátí na kusy, to se pak stahuju do vůně snění, kde se cítím v bezpečí. Tam na mě nemůže břemeno rohlíků, oblečení do deště a především má neschopnost odmítnout zajímavou nabídku. U ruského fantasty Sergeje Lukjaněnka jsem četla jednoduchou definici básníka, podle níž je to člověk schopen vidět krásu všude kolem sebe. To je přesné, často mi to komplikuje život, když z této schopnosti z pragmatických důvodů nevypadávají básně, ale projekty, úkoly, přísliby. Nedohlížím do konce a strašně ráda se chytám okamžité inspirace. Neustále začínám nové sloky, vytahuju nové šípy, trhám nové papíry z bloku. Negumuju, necizeluju. Když je to ono, jde to samo. To je má dohoda s životem, který mě ovšem stahuje z fantazie stále víc a víc do těžké leč nutné pravdy, která zase až tak sama od sebe nejde.

Působila jste a stále jste aktivní jako novinářka. Co Vás na této profesi nejvíce fascinuje a co nejvíce překáží?

Píšu méně často, než bych chtěla. Píšu nejraději glosy, útvary nejpodobnější básním, krátké, bez nutnosti objektivizovat. Můžete se v nich rychle vyjadřovat k aktuálnímu dění, to mě baví a v tom je odpověď na první otázku. Cítím se jako aktivistická básnířka a v záloze jsem proto, protože stojím mimo existující kategorie.

Jste úspěšnou autorkou divadelních a rozhlasových her. Proč právě tato dvě média? Proč ne film a televize?

Divadlo má v sobě prastarý kouzelný rituál a zároveň je to médium nejbližší novinařině. Herci jsou veřejnými osobami stejně jako novináři. Hra je pro mě možnost vyjádřit se k realitě, navíc v metaforické zkratce, což mám ráda. Neumím v hlavě udržet linii románu nebo složitého scénáře. A divadlo ve spojení se sametovou revolucí, to je moje vášněmi nabité mládí, takže cesta k této formě je pro mě naprosto přirozená. Televize a film jsou v tomto kontextu až příliš definitivní.

Na jaká témata vedete semináře pro ženy v rámci Vašeho vydavatelství a jaký je o něj zájem? Určitě mluvíte hodně se ženami. Jaké problémy je trápí nejvíc? Vydaváte knížky s ženskou problematikou?

Časoprostorové semináře jsou určené ženám, které se po rodičovské dovolené rozhodují, co dál. Ženy, s nimiž se setkávám, nejvíce zaměstnává skutečně smysluplná seberealizace. Knížky zatím nevydáváme, jen rodinné plánovače a originální diáře pro akční matky, ale chystáme se na první edici ženských Herstories.

Vaše činnost v ženských neziskových organizacích určitě není pro vylepšení si image, nebo uspokojení ega. Naopak, vyžaduje si to celistvou osobnost a vyhraněný světonázor. Z čeho vycházejí vaše pohnutky? Co Vám osobně práce v neziskovkách přináší? Jaké nejdůležitější poznatky jste pro svůj osobni růst našla v těchto aktivitách?

Pracovala jsem v oblasti domácího násilí, prosazovala ženský hlas do politiky, do médií. Nejsilnějším poutem k této práci mi byl a je vyhraněný cit pro spravedlnost a můj životní úkol naučit se žít se ženami. Mám dva bratry, v dětství jsem se převlékala za kluka, s muži si rozumím, vycházím s nimi, jsem radši v mužské společnosti, mám mužský styl myšlení. Pro svou vlastní harmonii hledám ženskou podstatu a to skrze tyto extrémní zkušenosti.

Váš pohled na současné české ženy – jaké jsou? Přetrvávají v naší společnosti stereotypy, kterým se ženy stale ještě dobrovolně podřizují? V čem vidíte změny? Mohla byste charakterizovat typickou současnou moderní ženu?

Česká žena je něco jako tvor mnoha tváří. Je silná, vzdělaná, aktivní, tvořivá, mnohostranná, leč snadno se nechá omráčit nárazem na zlatou klec nebo skleněný strop. Snadno sedne na lep hmotě a zaprodá své city. Když se cesta, kterou si vybrala, začne klikatit, vrátí se zpátky a padne do pohodlného ušáku. Máme tu hodně krků, ale málo ženských hlav, málo revolucionářek, mnoho pobočnic. Ale zároveň kvanta fascinující ženskosti, která nabírá dech.

Česká žena versus česká společnost – lze vůbec definovat, jak se žije českým ženám ve vlastní zemi? Co jim nabízí a co naopak upírá?

Neptejte se mě na realitu, jsem schopna dodat jen momentální pocity. A ty jsou dobré. Jako by byl konec bojování, začínáme fázi tvořivého probouzení a budík drží v rukou právě ženy. Česko je vzácná země, plná Libuší, Šárek i Tet. Jako země-země nabízí všechny dary, stačí si poslechnout Vltavu nebo přičichnout k louce na Vysočině. Jako země-stát už mi jakoby nestojí za námahu.

Rodinný život je kategorie, která se vyvíjí, mění, modernizuje. Je postavení ženy v rodině v naší společnosti ideální?

Rodina je u nás proměnlivá buňka, stejně jako v celé Evropě. Má různé podoby – od těch složitých typu sama matka-dítě po ty tradičnější, kdy v jedné rodině žijí prarodiče, rodiče a děti. Sleduji, že převládá trend najít nové modely pro soužití matek a otců, ještě ale nejsme tak odvážní, abychom do jádra rodiny pustili muže-otce a odlehčily tak třikrát přetížené ženě-matce. Ta se honí za mýtem ideální matky, ideální partnerky, ideální pracantky jako štvaná gazela. A dojde jí záhy buď dech, nebo trpělivost. Pak buď padneme, nebo to začneme dělat jinak. V pozici lovce ale není lev-muž, ale lvice v nás samotných. Nevíme, co chceme, neznáme svou skrytou sílu, hodnotu naší existence sama o sobě. Znám to z vlastních pohnutek. I když u nás je rodinné jádro společné, cítím jho honby za svou dokonalostí, urputné touhy neklesnout pod společenský hledáček.

Slovo feminizmus i v moderní společnosti vyvolává spíš negativní odezvu. Myslíte si, že se to někdy změní? A co může tuto změnu vyvolat?

Po letech feministického vysvětlování a osvětlování jdu já osobně cestou úcty k velkým feministům a feministkám doby minulé jako T. G. Masaryk či Milada Horáková či současné jako je Jiřina Šiklová nebo Jana Hradilková. Uvědomme si už konečně, že díky feminismu můžeme jako ženy studovat, pracovat, mít děti, pokud chceme, můžeme být volnými a svobodnými bytostmi a můžeme všichni – ženy, muži, translidé – naplňovat život svým vlastním opravdovým bytím a ne klišé spojovaným s ideály našeho rodu.

Cesta od plotny k širokému společenskému uplatnění byla dlouhá a rozhodně ještě dlouhou dobu nebude završena. Proč se podle Vás tak málo žen prosazuje ve světě podnikání? Je to tím, že kladou důraz především na rodinné hodnoty, nebo je to nedostatek sebevědomí, nebo podpory, nebo v tom sehrávají roli jiné faktory?

Myslím, že podstata neviditelnosti žen v Čechách tkví právě ve výše popsaném lovu lvice na gazelu. Dokud se my všichni nedobereme poznání, že máme každý svůj originální punc, který má pro celek svou hodnotu, nic moc se nezmění. Souvisí to hodně se sebeuvědoměním žen i mužů. Vyrostla jsem z agitek a hesel, spíše otvírám prostor pro to, aby se věci začaly dít jinak. A abych o tom mohla konkrétně a autenticky mluvit, psát, sdílet zkušenosti, zkouším sama podnikat, vyrazila jsem do politiky, spoluzaložila jsem rodinné centrum. Jsem tedy viditelná a zkouším, co to se mnou udělá.

V projektu Moudré podnikání žen působíte jako průvodkyně. Co Vás nejvíce fascinuje na práci se ženami v rámci této akce? Jaký přínos očekáváte pro ženy a také sama pro sebe? Být průvodkyní je dost závazné už i tím, ze jde o vedoucí „post“ a u vůdčí osobnosti se očekávají rady, schopnost lidi vést a motivovat, svým způsobem určovat směr a řešit problémy, se kterými jste se možná doposud nesetkala. Co je pro Vás největší vyzvou?

Moudré podnikání žen je odvážný projekt. Spojit moudrost, ženy a podnikání by napadlo asi jen málokoho. Ale jiné než moudré podnikání není pro ženy, tím jsem si jistá. A reakce nyní už téměř 300 přihlášených žen mě v tom jen utvrzují. Na co se nejvíce těším? Na zářivé příběhy a zářivé ženy. A především na společný tah propojení byznysu, peněz a plánů a snů, vášní a ženské solidarity. Jsem nejmladší průvodkyní v týmu a často samozřejmě váhám, zda to není rouhání. Jak to zvládnu, se mě zeptejte po novém roce, kdy už má středočeská skupina bude mít za sebou první měsíce práce.

Z Vašich aktivit vyplývá, že máte ucelený názor na ženy a jejich fungování v životě. Promítá se to i do výchovy vašich dětí? Jaká osobnost by z nich měla vyrůst?

Mám dceru a syna, můj názor na žensko-mužské dělení světa je ale mým názorem, který jim nevnucuji. Podstatnější pro nás je dětem ukazovat nerigidní životní styl. Nejsme manželé, Apolenka se jmenuje po mně, Honzík po tatínkovi, všichni to cítíme jako spravedlivé. Jezdíme do školy na kole, já jsem v naší obci zastupitelkou, muž chová včely a dělá dětem svačiny, vozí je na flétnu. Oba pracujeme hodně z domova, já děti beru na své schůzky, aby viděly, co si máma myslí a co dělá. Sázíme společně stromy, nemáme televizi, snažíme se, aby děti nebyly chtivé věcí, ale lásky a zážitků. Uvidíme, co se v nich uhnízdí a co z hnízda vypadne.

Vějíř vašich zájmů a lásek je bohatý a patří k nim i obdiv k německému městu Berlín. Proč právě on?

Berlín a jeho široké nebe… Berlín – a nejsem schopna rozeznat, zda je to produkt mé fantazie, dejavu nebo otisk skutečnosti, pravděpodobně všechno dohromady – dokáže zcela spolehlivě rozezvučit mé tvůrčí buňky. Stačí sednou do S-Bahnu a projet se přes zahojenou páteř tohoto města, přes blátivou kaluž mezi východem a západem Evropy a jsem to já. O Berlíně můžu vyprávět hodiny.

Jazzová hudba je rozhodně žánrem pro fajnšmekra a znalce mnohorozměrnosti hudební tvorby. Jaký druh jazzu vás oslovuje, co vám tato hudba přináší?

Jazz jsem si zamilovala díky Jazzové a fusion hodince na Rádiu 1, která mě na studiích jako jediná udržela večer doma :-). Jazz je otvírák ocelových oblak v mé hlavě, z nichž vylétají melancholické labutě i růžoví pelikáni. Mám ráda svůdné laškování saxofonu Johna Coltrana, kvílivé sedlo trubky Miles Davise, ale i acid jazzové US3 či Saint Germain.

Z čeho pramení váš aktivní zájem o jógu?

Můj vztah k józe je dlouholetý, začala jsem cvičit na motivy svého bratra už ve dvaceti letech. Jsem bývalá gymnastka a ásány pro mě byly zpočátku analogií gymnastického protahování, postupně jsem objevovala kouzla relaxace a meditace. Nedávno jsem se k józe vrátila, je pro mě neuvěřitelným zdrojem energie.

Vaše rodina a děti jsou bezesporu tím největším inspiračním zdrojem. Co považujete ve výchově děti za nejdůležitější?

A rodina a děti? Nekončící oslavy a denně vysílaná díky. Za milovaného muže a skvělé děti. Vychováváme je a oni vychovávají nás. Jsme spolu rádi, nabíráme z naší řeky, z naší zahrady vědra a náruče síly. Mívám hodně nabité dny, a tak za nejdůležitější považuju vést děti k samostatnosti, ukazovat jim, že si jich vážíte, že je milujete takové, jaké jsou a že jste tu pro ně, když vás opravdu potřebují, a že někdy také vy potřebujete je. Nedaří se mi to vždycky, jasná věc, ale snažím se.

Ptala se Lenka Strelecká